MÓDA KOSMETIKA

Olympionikem snadno a rychle

27.2.2018

Olympiáda, olympiáda, olympiáda. Protože posledních čtrnáct dní se o ničem jiném nemluvilo, vydala jsem se do olympijského parku zažít olympiádu na vlastní kůži. Jednak proto, že jsem milovníkem zimních sportů (alespoň jsem si to myslela) a taky proto, abych měla o čem psát. V podstatě jsem se obětovala pro článek a riskovala vlastní krk. Kdo četl článek Ve zdravém těle zdravý duch, tak ví, že je to skutečně tak, protože nejsem zrovna jedinec oplývající sportovním talentem.

Problém je v tom, že v televizi to všechno vypadá tak snadno. Sedneš na boby, šup a seš dole. Skočíš na lyžích a gravitace se postará o zbytek. Plavně se neseš po ledu a najednou se ti na krku houpe medaile a posíláš vzdušné polibky. Mně se teda nikde nic nehoupe, možná tak nudle u nosu. S medailemi obvykle souvisí i finanční odměna a nezapomenutelné chvilky. Tučná odměna mě minula, ale dala jsem si na nervy tučnej hambáč. A nezapomenutelné chvilky? Jo, tak ty jsem zažila.

Čepici nasaďte a) když je vám zima, b), když je vám stydno.

Jako starý snowboarďák jsem si vyšlápla na místní kopec, velký asi jako větší mraveniště. Tam jsem čekala na sjezd s tlupou patnáctiletých kluků. Sebevědomě jsem se ohlédla, jako „tak koukejte kucí, jak se to dělá“ a sjela kopeček. Dole jsem se zaradovala, jak se mi to pěkně povedlo, když na mě kluci začali řvát, ať „nečumím a navalím snowboard“. Pak mi řekli, že tady trénují triky a odkázali mě na jinou placku, kterou sjížděly děti na lopatách. Poníženě jsem se odloudala pryč a přemýšlela o krému na vrásky.

Není důležité, co je uvnitř, ale jaký je zevnějšek.

Hned vedle stál příhodně skokánek na lyže. Už už jsem se tam chystala vyzkoušet fyzikální zákony, když jsem zpozorovala, jak jakési dítko při sjezdu přepadlo přes zábradlí. Viselo tam, bezmocně mrskalo nožičkama a řvalo na celý areál. Na smrt se pořád ještě cítím mladá, a proto jsem s díky odmítla.

Je-li člověk ve stavu emočního rozrušení, pomůže teplý nápoj.

A co takhle biatlon? Máme u nás tolik olympijských nadějí, které se prohání na běžkách a střílí puškou. I já jsem se chtěla zařadit na čelo světového žebříčku! Připadala jsem si však jako ochrnutý středověký lovec. Ne snad, že bych v Brně hledala jelena na odlov, ale počátky biatlonu sahají právě až do středověku, kdy šlo spíš o přežití, než o sportovní vyžití. Padala jsem jako razítko, za zády jsem neustále slyšela „stopa!“, a ještě mi nadávali, že jim ničím dráhu. No jo, ale zvedni se, když si ležíš na lyžích! Po zhlédnutí mého výkonu mi na střelnici radši vrazili do ruky místo malorážky laserovou pistolku. To byl vrchol a konec mého ponížení.

Razím takové pravidlo. Když hrozí, že budu za blbce, tak ať u toho alespoň dobře vypadám.

Hokej jsem přeskočila, stejně jako krasobruslení. Jako každý správný Čech jsem se naučila bruslit na rybníku a při sledování zápasů českého nároďáku a vím přesně, kdy je nejlepší čas přihrát, kdy střílet, a že zakázané uvolnění se netoleruje. A krasobruslení je hokej v sukni. Přešla jsem tedy rovnou na curling. To je ten sport, jak jeden hází kameny a jeden zametá a to všechno na ledu. Zajímavé je, že moje družstvo mě okamžitě eliminovalo a automaticky mi vrazilo do ruky koště. Tak jsem tam jako ten blbec zametala a zametala, až se ze mě kouřilo a v hlavě jsem si říkala, co to ti lidé vymýšlí za sporty.

Nakonec jsem ale našla svůj koutek. Byla jím Food zóna. Tam jsem se zapojila do všech disciplín a za všechny jsem vyhrála zlatou… a vlastně i stříbrnou a bronzovou. Sportu zdar!

Mohlo by se vám líbit taky…

Žádné komentáře

Komentovat