MÓDA

Ve zdravém těle zdravý duch?

19.2.2018

Je to tady, olympiáda – svátek pro všechny sportovní nadšence a gaučové radili. O ničem jiném se v současnosti nemluví, jenom jak má Sáblice životní formu a jak to ti naši hokejisti flákali. Tenhle všudypřítomný sportovní duch mě donutil zrekapitulovat si svoji sportovní kariéru, která je mimochodem velmi bohatá. Potom, co jsem totiž po deseti letech skončila v oddíle synchronizovaného plavání, protože jsem měla na práci důležitější věci jako pubertu a věci s ní spojené, vrhla jsem se na experimentování. Co rok, to nový sport.

Hned po kariéře akvabely jsem se mermomocí chtěla vrhnout na pozemní hokej. Zdálo se to jako celkem logický krok, jde přeci o sport příbuzný 😀 Když jsem dorazila na svoji první hodinu florbalu (omylem), sekla jsem spoluhráčku holí do zubů a ostatní mi dali pohledem najevo, že už nemám nikdy chodit. A tak jsem nepřišla. Věděla jsem, jak drsné jsou holky od vody, které jenom mávají nohama nad hladinou, jaké pak jsou tedy asi holky ozbrojené hokejkou?

Když jsem začala bydlet sama v Bruselu, rozhodla jsem se, že bych se jako soběstačná žena měla naučit v případě nebezpečí bránit. Přihlásila jsem se tedy na kurz sebeobrany, respektive krav maga. Ano, techniky sebeobrany vypracované pro boj zblízka izraelských bezpečnostních složek, Mosadu, SWAT týmů a tak dále. Pro bývalou vodní baletku jako dělané. Bylo to asi to nejpříšernější, co jsem kdy zažila. Připadala jsem si jako na výcviku pouštní divize poblíž Bagdádu, něco jako libovůle nebylo tolerováno, pít se smělo jen ve vyhrazený čas, třicet vteřin, ve squatu. Museli jsme skákat, dělat kliky a angličáky a u toho počítat do padesáti. Když to někdo zkazil, začalo se znova. Asi jsem neřekla, že hodina probíhala ve francouzštině a já neuměla ani slovo francouzsky. A tak když jsme museli utvořit dvojice, nikdo se mnou nechtěl mít nic společného. Zbyla na mě holka, opravdu eufemisticky řečeno, krev a hodně mlíka. Ani jsem se nestihla vzpamatovat, skočila mi na záda a já jsem s ní musela běhat po celé tělocvičně tam a zpátky jako blázen. Nakonec následoval nácvik bojové techniky. „Tady ho odstrčíš, tady ho praštíš, tady ho čutneš a tady se pořád kryješ.“ Vždycky jsem měla trochu problém s koordinací pohybů, (a díky tomu, že ve vodě není navíc nic vidět mi nácvik figur trval řádově o týdny déle než ostatním), není tedy překvapením, že jsem ani tentokrát netušila, která bije. Nekrylo mě nic a pomlátila jsem všechny okolo. Důsledkem bylo, že kolem mě byla spousta trojic a já jsem stála uprostřed tělocvičny sama. Usoudila jsem, že cíl jsem splnila a že útočníka zaženu stejným způsobem. Šla jsem tedy spokojená domů a už jsem nikdy znovu nepřišla.

Zabrousila jsem i do tanečních disciplín. Samozřejmě jsem na střední absolvovala taneční, a to šlapání zelí se spolužáky mi nečinilo velké obtíže. Na základě této zkušenosti jsem tedy usoudila, že mám i na těžší kalibr. Na hodině břišních tanců mě nějaká paní seřvala, že na to nemám pupek, a tak jsem vyrazila na hip hop a street dance, protože na to mám celkem solidní zadek 😀 Opět jsem narazila na problém s koordinací pohybů, ale tentokrát jsem se sama sobě nesmála jenom já, ale i moje kamarádka, která byla sama naprosto šílená, a svým projevem jsem odbourala i instruktorku, která už toho musela zažít hodně. Řekla jsem si, že to tedy nemám zapotřebí, a když dorazil i kameraman, vytratila jsem se na záchod a už jsem se nevrátila 😀 Ještě to tak, aby z toho byl záznam! Ano, chci, aby mě lidé znali, ale kvůli mým článkům a ne tanci připomínající epileptický záchvat.

Pořád to s tancem ale nevzdávám a mám na seznamu pole dance a latinské tance. Co se pole dance týče, přemýšlím, jestli není znamení, že jsem jednou spadla ze žebřin. Nejednalo se o nějakou akrobaticky náročnou činnost, musela jsem pouze vylézt nahoru. Jenže já se nějak zapomněla držet té žbrdliny a plácla jsem sebou po zádech na zem. A u těch latinských tanců přemýšlím, jestli se smí při hodinách pít. Nevím, jestli jenom pouhý pohyb boků dokáže rozproudit moji studenou východoevropskou krev tak, abych splynula s jižanskou náturou a odvázala se. Láká mě také lezení, ale mám takové tušení (podložené zvracením z ruského kola), že mám strach z výšek.

Jasně, mohla bych dělat nějaké nenáročnější sporty jako běh, plavání nebo jógu a taky že je dělám, protože jak vidíte, experimentováním bych moc zdravého ducha do mého těla nevnesla. Ale chci do života trochu toho vzruchu 😀 A navíc mě většina těchto aktivit rozčiluje, protože je mi buď moc zima, moc vedro, anebo to moc bolí 😀 Ano, mám toho pravého sportovního ducha. (Ještě, že mám od Boha rychlý metabolismus.)

Tak co já budu dělat? Napadají mě i takové blbosti jako kayaking, sokolnictví nebo ragby 😀 Ach jo, tak já si jdu zanadávat na hot jógu a pak do sauny. Víte, že se koná každoroční mistrovství světa v saunování? Takže to je taky sport!

Mohlo by se vám líbit taky…

Komentáře (1)

  • Odpovědět Olympionikem snadno a rychle – VEMZU blog 26.2.2018 at 12:05 am

    […] psát. V podstatě jsem se obětovala pro článek a riskovala vlastní krk. Kdo četl článek Ve zdravém těle zdravý duch, tak ví, že je to skutečně tak, protože nejsem zrovna jedinec oplývající sportovním […]

  • Komentovat

    Abychom pro vás mohli naše služby ještě více vylepšit, používáme cookies. Více informací naleznete zde.

    The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

    Close