VEMZU VÍ

Hlava děravá aneb jak si uchovat vzpomínky z léta

17.9.2017

Čas je relativní, někdy letí, jindy se vleče. Letí, když děláme něco super a vleče se, když děláme něco, co vůbec není super. Už Albert Einstein věděl, že s časem není žádná sranda. Vemte si třeba dovolenou. Řešíte, jaká dovolená to bude, kam pojedete, jak se tam dopravíte, kde složíte hlavu, kde seženete peníze, jak zhubnete třicet kilo (…) a tak. Týden před dovolenou už se táhne jako týden před výplatou. Celý ten proces před odjezdem je neskutečně zdlouhavý. Nakonec odjedete, třikrát mrknete a jste z dovči zpátky doma.

Značka Luckies of London přináší spousty vychytávek, díky kterým si budete pamatovat každou hodinu svého cestování.

Na dovolené je všechno skvělé. Může za to pravidelný výkrm, pobíhání ve volné přírodě a pořádná dávka lenošení. Po dovolené se ale zpravidla (nejste-li Bill Gates či jeho potomek) musíte vrátit do výběhu k povinnostem (nevím, co si to ti rodiče/učitelé/šéfové navykli) a to vás může uvalit do deprese. Nejjednodušší (a nejlevnější) způsob, jak si instantně vykouzlit úsměv na tváři je vzpomínání na všechny ty hezké chvíle, pocity, atmosféru a radost, které vás během dovolené provázely. Máte-li ale hlavu neustálým používáním lehce opotřebenou, je třeba si vzpomínky nějak uchovávat. Jak na to? Způsobů je hned několik.

Nechte dovolenou vkročit do vašeho bytu.

Nejsnazším způsobem jsou fotky. V dnešní době plné telefonů, tabletů, foťáků, foťáčků a polaroidů si můžete jakýkoli okamžik ihned vycvaknout a pak se roky kochat pohledem na to, jak se vám u Macochy podařilo pěkně našpulit pusu, anebo jak vám u Big Benu vlezla do záběru skupinka asijských turistů. Já miluju fotky, miluju se jima kochat a miluju je cpát všem okolo mě. 😀

Čich je ze všech smyslů právě ten, který nejlépe vyvolává vzpomínky. Když ucítíte určitou vůni, přenesete se v čase a jako byste zažívali stejný okamžik.

Je ale pravda, že žádná fotka (ani puch) nedokáže přesně zachytit to, co se ve skutečnosti opravdu dělo. My lidé máme totiž neuvěřitelnou schopnost nakukávat sami sobě nejrůznější výmysly, kterým začneme po chvíli sami věřit. Proto jsem zastánce old schoolového uchovávání vzpomínek – a to psaní cestovního deníku. Díky svému deníku jsem se například včera dočetla zajímavá fakta o své loňské dovolené v Portugalsku. Třeba:

  • Jak jsem po dni hladovění konečně usedla do restaurace plné mořských plodů celá natěšená, jak se přecpu, když v tom jsem si spletla lokálního dealera marihuany, který se poflakoval kolem, s teroristou a tudíž přesvědčená, že zemřu za pár vteřin krutou smrtí, jsem snědla jednu krevetu a v hlavě odříkávala Otčenáše.
  • Jak jsme podcenili účinky projímadla.
  • Jak jsem se nepolíbená zvukem oceánu obávala v noci příchodu Tsunami a vymýšlela únikový plán.

  • Že jenom naprostý debil si na dovolenou nezabalí ani jedny normální ponožky.
  • Jak jsem se na útesu při nejromantičtějším západu slunce obávala napadení neznámého (a nepřítomného) násilníka, protože se opodál válela bota.
  • Jak jsme si oba dva „užívali“ moje hormonální změny.
  • Jak jsem honila krávy kvůli (přirozené) fotce.

Nekecám.

Díky tomuhle všemu jsem se od srdce zasmála, začala jsem se o to víc těšit na další dovolenou a zabalila jsem si do kufru pár teplých ponožek. A můžu vyrazit. ☺

Mohlo by se vám líbit taky…

Žádné komentáře

Komentovat