Celý týden probíhal v Praze festival Prague Pride. Včera vyvrcholil tradičním duhovým průvodem, na kterém dávají najevo hrdost lidé s jinou než většinovou sexuální orientací. Tak mě napadlo, jak jsme na tom vlastně ve vztahu k LGBT lidem? Jsme vážně tak tolerantní, jak si myslíme? Anebo pořád platí, že co je jiný, to je divný, ať už je to imigrant, terorista anebo gay?
Ať jste tlustý nebo tenký, na kluky anebo holky, kupte naše termohrnky.
Osobně si myslím, že tahle forma diskriminace není fér. Dokážu pochopit, že jsou lidi naprdlí na teroristy (včetně mě), ale na gaye? Na lidi, který se neprovinili ničím větším, než že se zamilovali do osoby stejnýho pohlaví a chtějí mít stejný práva jako zbylejch 96 % populace?
Ať už milujete holky, kluky, oboje anebo třeba sami sebe, není nad romantickou atmošku.
Mám gaye ráda hned z několika důvodů. V první řadě jim hodně dlužím. Kdybych nepotkala svýho prvního gaye, když mi bylo 12, vůbec bych netušila, jak to na světě chodí. Babička mi tvrdila, že když se lidi mají hodně rádi, tak se jim narodí děťátko. Jen tak. Z ničeho nic. Máma mi slepovala stránky Bravíčka k sobě, abych si náhodou nepřečetla, jestli je normální bejt ve 13 pannou a co že je se mnou špatně. Tátovi se úspěšně dařilo předstírat hluchotu. Takže když jsem na táboře potkala Rosťu, kterej se mě za deštivýho dne jal zasvěcovat do jeho pikantního sexuálního života, s pusou otevřenou dokořán se můj život obrátil naruby. Nebejt jeho, pravděpodobně by mi táta sestrojil pás cudnosti a pořád bych ještě vyhlížela z okna čápa.
Gay nebo hetero, každej musí jíst.
Obecně gaye taky obdivuju pro jejich odvahu. Přece jen jsou v běžnym životě často vystavováni posměchu a různým příkořím. A jedinej, kdo za to může je matka příroda. Oni (nebo ony) si asi nevybrali stát se boxovacím pytlem. Můj kadeřník se jmenuje Hugo (dejme tomu). A s Hugem jsem během melírování prošla celou cestu od uvědomění si toho, co jsme my všichni už dávno tušili (dělal závodně aerobik), přes coming out a odmítnutí ze strany rodiny, až po ukázkový sebepřijetí a svatbu! Posledně jsme šli s Hugem po ulici a kroutili jsme zadkama (někdo víc, někdo míň), když se po nás začala otáčet místní partička (zas tak sexy nejsem) a něco pořvávat. Hugo se s ledovym klidem otočil a povídá: „Co je, jste jako nikdy neviděli buznu?“. Z ušláplýho podivína je teďka manžel „zpěvačky“ s vousama, kterej koupil dům na maloměstě, vymaloval si ho na růžovo a včera pravděpodobně rozeřvával průvod na 20cm štěklích. Za to všechno má můj respekt. Ne každej se nebojí ukázat, že je jinej.
Říká se, že gayové s něčím přijdou a za půl roku to dělají všichni. U nás už kluci nakupujou, tak na co čekáte?
Abych nemluvila jenom o chlapech (což mám jako heteroholka ve zvyku), znám i pár holek na holky a musim říct, že jsem si s nima užila spoustu srandy. Jasně, neříkám, že všichni gay lidi jsou bezva, jako nemůžu říct, že všichni kolegové jsou bezva. Ale tihle lidi, ač jsou jiní, anebo možná právě proto, jsou často skvělí. Nikomu neubližují, naopak se ještě právě třeba prostřednictvím Gay Pride snaží pomoci ostatním. Otevírají prostor jinakosti, a to nejen sexuální. A co si budem povídat, každý v sobě najdeme nějakou jinakost. Tak si važme toho, že se za to někdo snaží bojovat.
Žádné komentáře