Možná to je trochu silný tvrzení. A možná vás chci taky jen tak trochu vyprovokovat. Pořád je to jen můj názor. O kterém jsem ale stoprocentně přesvědčená. A pokud vám třeba trochu otevře oči, jedině dobře. Takže tady je: můj pohled na to, proč jsou mi módní trendy k smíchu.
Samozřejmě nechci shazovat práci návrhářů. Nebo všech těch úžasně chytrejch lidí z marketingu. Bez ohledu na ni jsem ale šla vždycky tak trochu proti proudu. Hledala jsem si vlastní cestu k módě. Kterou jsem nechtěla, aby mi předtím někdo neprošlapal. Vybírám si, co se líbí mně, ne ostatním. A kombinuju. Vymýšlím si vlastní variace na módní trendy. A měním je klidně ze dne na den. Ne proto, že zrovna končí kvartál.
Prý teď frčí vysoký podpatky.
Oblečení totiž beru jako prostředek, jak dát světu najevo, kdo jsem. Jakou mám třeba zrovna náladu. Já. Ne partička koumáků v luxusním sídle módního domu.
Elegantní základ pro moje pokusy.
Teď si například ujíždím na divokých kombinacích. Klasičtější základ jako jednobarevné kraťasy, jednoduchý top nebo lehký svetr rozstřelím něčím ulítlým. Jako třeba trikem nebo kalhotama s výrazným barevným potiskem. A to klidně i s francouzským buldočkem. A nějak mně nezajímá, jestli zrovna letí pastelové barvy. Nebo volány. A proč by vůbec mělo? Navíc to už dost možná zítra zase budu mít jinak.
Nože na triku? Tak to je vostrý.
Když mám chuť na džínovinu, jdu do ní. Když na legíny, beru je. Prouhatou šálu? Jasně. A klidně všechno najednou. Protože jen já sama vím nejlíp, jak se v tom cítím. A jak mi to sedí. Věřím navíc, že to tak máme, nebo bychom dokonce měli mít, všichni. Takže budu jedině ráda, pokud se z toho třeba stane módní trend…
Žádné komentáře