VEMZU VÍ

Jak zůstat dítětem, věku navzdory

1.6.2017
Až dneska půjdete po ulici, dost možná všude uvidíte jásající mrňousy upatlané od zmrzliny, z různých míst se bude ozývat veselá hudba a po obloze budou létat balonky. Nevím jak vy, ale až dneska půjdu po ulici já, budu těm mláďatům trochu závidět. Ale jenom trochu. To, že jsem velká, totiž zas tak moc neznamená.

Když jsem byla mladší, byl to právě den dětí, kdy jsem cítila obrovskou lásku celého světa. Mohla jsem si vymýšlet, co dobrého bude k večeři a hrát si i po večerníčku. Ještě v maturitním ročníku nás třídní podělila sladkostmi a v matematice jsme si hráli. A pak najednou přišla vysoká, rodiče zůstali kdesi v dálce, přišly povinnosti, práce, zodpovědnost… Taky jste se tak nenápadně stali dospělými? Taky jste postupně přestali chroupat bon-pari jen proto, že to není dobré na zuby?

Když mi psychoterapeutka před lety poprvé řekla, že se mám soustředit na své vnitřní dítě, bylo to na mě už trochu moc ezo. Jenže pak se ukázalo, že něco do sebe to fakt má. My ženy totiž umíme být velmi laskavé a něžné k ostatním. Ale samy k sobě? Cože? Proč?! Jo, odměnit se za dobře vykonanou práci novými botami, za utrpení na schůzce rtěnkou a za úspěšný pracovní den zákuskem, to bychom snad ještě zvládly. Ale udělat si radost jenom tak? Pardon, ale to snad… A tak čekáme na Valentýna a na MDŽ, partnerovi nenápadně naznačujeme, že máme narozeniny nebo svátek. A snažíme se být vděčné i za otlučený tulipán či krabičku rumových pralinek – neb je přece z lásky, žejo. Ale co naše láska k sobě samé?

Den dětí byl pro mě vždycky den, kdy jsem mohla být dítě bez ohledu na to, jestli mi je 8 nebo 18 – a neuznávám žádný důvod, proč by to ve 28 mělo být jinak. Někde uvnitř mě pořád sedí ta malá holka, co chce dostat balónek, miluje houpačky a baví ji plašit pokojně vrkající holuby. Proč bych nemohla hladit cizí kočky, sbírat čtyřlístky a při chůzi nešlapat na mezery v dlažbě? Dospělý ve mě říká, že je to nedůstojné, nebezpečné a nezdravé. A moje malé já? To má z těhle skopičin děsnou radost – a tak mu ji dopřávám.

Ani blížící se třicítka pro mě neznamená, že bych si oslavy Mezinárodního dne dětí měla užívat už jen jako pozorovatel. S tím se jednoduše odmítám smířit a den dětí je pro mě den, kdy můžu oprávněně a beze studu hýčkat to nezbedné a kreativní dítě uvnitř mě. Alespoň 1. června se tak pravidelně nechávám uprosit svým vnitřním já a dělám mu radost, jak to jenom jde. Bezdůvodně. Jen tak. Bez ohledu na to co se sluší, patří a co říkají lidé. Klidně si dejte pět kopečků zmrzliny, noste sponky s třpytkami a kolu pijte dlouhým brčkem. Je přece den dětí a do toho rodiče (a dospělí obecně) přece nemají co mluvit 🙂

Předloni jsme se s mým mladším já bosky toulali přírodou a natrhali si náruč květin. Loni jsme se společně přecpali zákusky, až nás bolelo břicho. A letos? Odpoledne půjdeme k řece, sebou si vezmeme čokoládu a budeme ji ukusovat, jakoby to byl krajíc chleba. Oblečeme si nové krátké tričko, co by ho babička nazvala jako nevhodné pro ledviny a budeme házet housky kačenám.

A co vy? Jakou radost dneska uděláte svému mladšímu já vy? Nebo už jste definitivně zestárli?

Mohlo by se vám líbit taky…

Žádné komentáře

Komentovat

Abychom pro vás mohli naše služby ještě více vylepšit, používáme cookies. Více informací naleznete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close