Přišlo na mě jaro

Tak je to tady. Ostatně jako loni. I předloni. A posledních pár let vůbec. Probouzí se ve mně jaro. Nálada se zvedá z bodu mrazu, i když teploty se k němu ještě vrací. Jenže už to prostě nejde zastavit. A já jsem za to ráda.

Asi jste pochopili, že nejsem úplně fanda do zimy. Do sněhulí a funkčního oblečení. Jsem prostě holka odkojená městem a sníh podle mě patří na hory. Kterým se kvůli tomu schválně vyhýbám. Nelyžuju, nesnowboarduju a z běžek mám husí kůži. A to ne tu příjemnou.

Jeden plameňák jaro nedělá.

O to víc se každý rok těším na jaro. A že mi letos dalo čuchnout brzo. Takže jsem už v únoru začala svlíkat vrstvy a oblíkat barvy. Protože právě to na jaru miluju. Že nemrznu, ani se nepotím při sebemenším pohybu. A navíc můžu mít na sobě oblečení tak akorát, abych si s ním mohla vyhrát. Ladit, doplňovat, rafinovaně odhalovat, nerafinovaně zakrývat. Cokoliv mě napadne. A přitom mít pořád vaječníky v teple (žejo, mami).

A taky že můžu konečně vyrazit do parku. Protože to je pro městskou holku ideální místo, když se ozve volání přírody. Ani betonová pláň, ani úplná divočina. Přitom pořád blízko do kavárny.

Tak nějak takhle jsem si to představovala…

Takže jsem vyrazila. A pokud jste minulý týden byli venku nebo aspoň viděli předpověď, asi tušíte, jak to dopadlo. Představa, že si lehnu na deku, sluneční brýle na očích a nechám se šimrat slunečními paprsky, tak úplně nevyšla. Asi o deset stupňů.

A tak jsem v tý zimě seděla na trávě jak blázen, deku obmotanou kolem těla. Jediná. Všude jen pejskaři a jejich čivavy zabalený do psích oblečků pořád ještě s kožíškem. Hlavně díky nim to navíc okolo vonělo všelijak, jen ne probouzejícím se kvítím.

Na jaře ze mě vždycky spadne deka.

I tak stálo to ale za to. Protože jaro přijde. Možná ne tenhle týden. Možná ani ten příští. Ale ten potom už určitě. A až dorazí, já budu nachystaná v první linii. V barvách. V parku. S dekou. A odhodláním užít si ho na maximum, než mi do toho zas vleze léto.

Při mým štěstí už tak koncem března.